POVAHA

Daner nikdy nepatřil do zcela obvyklých lidí, a ne, teď vážně nemluvím o vzhledu, který by nejeden člověk zařadil do škatulky "meh", rovnou začnu vším, co by jeden měl znát, přál-li by si jej potkat. A zase promluvím vážně, ne, náhodně ho potkat nechcete. Ani kdybyste byli nějakou bůhvíjak známou osobností. Možná by si na vás vzpomněl, kdybyste nosili to stejné oblečení a účes dvacet čtyři hodin denně, ale o tom zlehka pochybuji. Takže jestli mu nedáte pěkné znamení, že je vaše existence v jeho životě důležitá, a věřte mi, že není a zjevně ani nebude, nijak si na vás nevzpomene. Paměť měl odmalička výbornou, což není poznat. Vypadá přeci na docela obvyklého nafoukance, který nezná ani abecedu. Zná, zná toho i víc. Ale i do toho nafoukance bych se trefil. Jen bylo vážně těžké určit jeho povahu, přeci jen odmalička trpí tou nemocí, kterou si sám stěží zapamatuje. Prosopagnosie.

Jednoduše vás nepozná dle obličeje, žádné typické rysy, žádné udávání pohlaví, neodhadl by ani váš věk, vždy tam jsou jen oči, tvář, ústa. Chvíli to má na jazyku a pak se vše rozpadne jako domeček z karet, nebo lépe řečeno jako jeho ranní vlasy po pořádné sprše. Ta blonďatá chapadla umí být vážným problémem. Nedivte se mu tedy, že o vás a ani vaši existenci nebude mít zájem, první setkání bere jako poslední, zcela irelevantní. Nic. Prostě nic. Za mlada se i obtěžoval pamatovat podle vlasů, dle oblečení a mimiky, teď už ho může zajímat tak pohlaví, věk a rodinný stav – ve vzácných případech. Jinak by vás zahrabal někam daleko pod svých metr devadesát. Není to člověk, který by se obtěžoval začínat rozhovory, vlastně jej vůbec neuvidíte se nějak socializovat. Pár přátel má, to ano, ale jinak je to vlk samotář, který dny tráví bezedným touláním a noci více méně akcí. Slepou. Na tváře se už neobtěžuje dívat. Jen pracovat.

Z některých hledisek lze připomínat toho obvyklého- pardon, změna plánu, totiž tu máme další nezvyklost. Určitě o tom už někdo někdy slyšel pod jiným názvem. Alexithymia. Ne, překvapivě touto nemocí netrpí, avšak někde v záznamech najdete škatulku, že jeho chování je víceméně totožné s touto nemocí. Jsou zde výjimky, samozřejmě to není idiot na vozíčku, který by si rád hrál s legem, ale má emoce. Někde. Jen v nich má zmatek. Zkuste tím labyrintem projít, pak možná najdete plnohodnotný, ehm, "plnohodnotný" výsledek. Lidem připadá, že je jeho chování docela podivné. Je? Rád by věděl, vlastně ani ne. Je mu to upřímně jedno. Je těžké ho k něčemu donutit, z té emocionální stránky, pokusit se jej přimět k brekotu, nebo k smíchu. Jen tam je, stále bude a bohužel nikdy nic vám příjemného neřekne. Neříkám, že je mu slovo lítost cizí, jen to ještě nepochopil, stejně tak i vše ostatní. Nepochopí vás, nepochopí ani sebe, spíše jen koná. Většinou. Je to muž mnoha tváří, a když se na povrch dostane něco, cokoliv, od vzteku po kapku radosti, tak se dokáže otevřít. Buď vám pěkně natře ksicht a ukáže, že to tetování rodného města nemá jen tak za nic, nebo vydá úsměv. Jeden z mála. Neočekávejte ale, že když má problémy s emocemi tak bude váš obětní beránek, má pud sebezáchovy a jeho instinkty zde stále působí. Udělá cokoliv, co je pro něj nutností. Přežije, uteče, bude se prát do posledního kousku. Je loajální, to vždy býval.

Občas se totiž našli lidé, kteří si k němu cestu našli. Násilím, časem, jakkoliv, stačilo jen tam být a sedět, trápit jeho mysl do té chvíle, než sám začal bláznit z věčného ticha v sobě samém. Pak přišel jemu náhodný člověk a řekl budiž světlo, stal se bohem pro malý uzlík všeho, po čem tajně tápe. Jen neočekávejte nic extra, každý člověk, který jej už nějakou dobu zná, už ví, že pokrok je nepatrný a velmi vzácný. A jestli se v někom najde tolik trpělivosti, můžou přijít výsledky. Jen bych prosil jakéhokoliv zastánce adrenalinových sportů, aby se nepokoušel o vztah. Samozřejmě tu byly chvíle, kdy něco vztahem nazýval. Jednoduše to nejde. Sám by se snažil, avšak jeho omezení v chápaní emocí jej nějak drží na tom stejném místě. V bodě mezi, kde na jedné stránce čeká člověk, jenž vám nabídne plnohodnotné chvíle, zatímco na té druhé, kam se více přiklání, je ticho. Nicota. Nedokáže určit komplexní emoce, láska je mu cizí stejně jako empatie a altruismus. Je to on, kdo vztah vede, je to on, kdo o něm rozhoduje, kdo jej tvoří a kdo bude pánem všeho, co obsahuje. Nikdo jiný. Menším úletům ale neodolá, on ani jeho instinkty, žádné románky nebo večeře, je to jednoduchý muž, má jednoduché cíle, které se nebojí vyřknout.

Protože také strach necítí. Většinou. Většinou mu jde jen o přežití, přejít dny a roky, avšak strach zde zůstal a vždy i bude, musí ho chránit jako svůj nejcennější poklad, jediný. Kdyby vám měl strach vysvětlit, přirovnal by to k bolesti hlavy. Utrpení. Takhle on dokáže popsat své emoce - přirovnáním. Když měl cítit štěstí, bolest jednoduše přestala. Nirvana. Pak zase třeba přišel smutek, což by přirovnal k odtržení jedné z končetin, neschopnosti práce a pohybu, podobně na tom byla i lítost. A hněv přirovnával k ohni. Byl tam on v plamenech a lidé jako nevinné špalíky dřeva, které čekala blízká záhuba. Dokáže emoce přirovnávat, avšak stále nepochopí ani jedno z těchto slov, jak u sebe, tak u druhých lidí.

Zatracenej úsměv na tváři, že by se změnil? Ani náhodou. Jeho mimika je poněkud podivuhodná, přeci jen se snažil zapadnout, pardon, tedy snažil se přežít ve společnosti už odmalička a jedna z mála věcí, které se za roky naučil, je úsměv. Pozvedne obočí, nahrne tváře, vystaví své bílé tesáky a ohromí všechny okolo. Krása. Ale samozřejmě jich je víc, občas, bez své kontroly, lehce vydá smích, což je pro něj těžké ovládat, když sám ani neví, co jej způsobuje. Jen je to otravný hluk, který mu pokaždý ničí uši, maskuje to tedy za kašel. Neočekávejte toto však často, jeho tvář nejčastěji dominuje zamračený výraz. Prázdným pohledem. Víc vám bohužel nenabídne, jednoduše nemůže a ani o to nemá zájem.

A o co, že to zájem má? Rád bych vám vyjmenoval vše, avšak to bych v jednu chvíli seděl půlku dne, nebo na druhou stranu jen pár sekund. Jde o to, co a kdy chce. Člověk to je velmi proměnlivý, jeho názory, když už tedy nějaké má, nikdy nebudou permanentní, zčásti je ovlivňují emoce, jež si nedokáže uhlídat, zčásti také situace. Pánem jeho mysli je chaos, nenajdete zde řád, jednotlivé cíle a činnosti, plány. Dělá, co jej napadne, chce, co vidí. Jako dítě. Samozřejmě zde existují i ony naivní sny a představy, tiše mu po křehkých nocích šeptají do ouška vše, co by být mohlo. Tak nějak už ale vyrostl, takže neočekávejte, že se na místě rozbrečí, protože mu milá duše zničí další z jeho snů. Jen dokáže být lehce zklamán ve formě hněvu. Nic víc, nic míň.