Nevydržel tam dlouho. Vlastně ani chvíli ne, totiž jasně, miloval být zalezlý v chatce a celej večer tiše psát. Ale nevydržel to napořád, vždy tam byly chvíle, kdy dokázal vylézt a tak nějak objevit kus táboru, o kterém ani nevěděl. Tedy věděl, ale většinou to ani nepoznal. Čas ubíhal moc rychle, aby si na tohle vzpomínal. Šel tam, kam nikdo uprostřed noci nelezl. Vyhýbal se tedy těm keřům a divným místem pro mládež. Rovnou k ohni. Nemusel ani hádat, kdo u něj sedí. Viděl typické oblečení, ženské rysy. Flašku v ruce. Mlčky usedl vedle – na lavičku. Oba asi věděli, proč zde ten druhý posedává. Staří přátelé, jedni z mála přeživších. Teď se znali jako vlastní boty. A když přišlo ke vzpomínkám, mohl by taky někdo uronit slzu. Bylo toho příliš. A příliš se změnil. Stačil mu jen pohled na mrtvoly, na to zvíře. Krev. Zatřásl hlavou, natáhl ruku. Chtěl taky trošku té vody, potřeboval ji stejně jako spánek a společnost - neexistující společnost. Byla mu zima, ta mu vlastně byla pořád, když takřka nosil tenký oděv, zde nebyl výjimkou. "Zapomínáš," neptal se. Věděl, o co se snaží, ale ani jeden snad nemohl čekat rozdíl. Tenhle alkohol dokázal snad zahnat jen noční můru a vlastní sebevědomí.

K jejím slovům se mohl snad jen uchechtnout. Lehce, sarkasmus z něj dnes doslova sršel. Nemohla vlastně nic jiného očekávat. Přišlo mu to vše najednou dětinské, vzpomínat, přeci jen to již nemělo cenu. Každá z těch osob tak nějak byla pryč, nemohla se již vrátit. Dokonce i ten človíček, co jim ten alkohol udělal, byl pryč. Překvapivě to věděl. Nedával to najevo, ale většinu znal, vlastně je znal všechny, alespoň jména. Sonder. Za mlada tohle slovo vídával ve slovnících, bylo to jedno z těch slov, které si vždy zapamatoval, vždy jej měl v tom koutku mysli, kterou nehodlal využít. A přesto si na to vzpomněl právě teď. Každej z těch malých lidí si žil život stejně naplněný a nadějný jako jeho, dokonce i mnohem víc, nakonec však musel zůstat on. To jej právě děsilo. Představa, že se nikdo nemá k čemu modlit, neboť všechno vždy dopadne nečekaně. Mohl rozpoutat válku sám se sebou, byla zde ta část, která chtěla zpátky zalézt do srubu a nikdy nevylézt zapomenout na tyto myšlenky a zapsat všechno nudného, co se za den událo, byla zde však samozřejmě i ta druhá, která prahla po všem, co by z něj udělalo chronického alkoholika. Popadl onu láhev, napil se. Jeden doušek nestačil, potřeboval toho více. Přirovnával se k pravému opaku Gwenny, přišel zde totiž zapomenut, spíše se o to pokusit. Neměl v plánu dát najevo své úmysly, pouze dělat společnost své jediné blízké v táboře. Alkohol poslal zpátky. Podíval se jí i na tvář, pokusil se najít emoci. Stačilo se však jen odvrátit zrak a představa se mu rozpadla jako domeček z karet. Vzpomněl si na její vlasy, to bylo snad vše. Už toho ani nelitoval, jen se marně pokoušel o něco, co nešlo vrátit zpět.

Oheň. Nebezpečně blízko a stále v bezpečí. To mohlo o něčem napovídat. Třeba o tom, v jak zapeklité situaci se nacházeli - jak přežívali - v pohodě, byly zde přeci jen už vzpomínky. Těla. Příroda vše zamaskuje, mohlo by trvat snad jen dalších pár týdnů, aby se oba oprostili oné iluze a žalu. Pak by se opět dali do života na ostrově, jako kdyby nic, vítali by nováčky, představovali jim dlouho pustý tábor, mlčky odpovídali na jejich otázky ohledně samoty. Pak zde byly uhlíky, pár z nich mu dopadalo na téměř čisté, opálené kůži, tedy kdybychom ignorovali pot, neměl šanci se nějak více zašpinit. Tohle byly to fatální okamžiky všeho, nebo nic, kdy se z jiskry mohl stát požár. Stejně jako když se to dostalo do tábora, nečekaně, vzalo si to každého. Nehledělo na skutky a činy, to příroda nikdy nedělala. Proto se také přestal snažit, ať už totiž dělal cokoli, bylo to zcela irelevantní. A on se malého kousku musel dotknout, rozetřít jej. Zábava, rozptýlení nad myšlenkami a čekání na láhev, mohl jednu zkusit pohledat, přeci jen by se hodila pro další případy. Po chvílích by snad i cítil, jak se oheň blíží. Jak si jde pro to, co za sebou zanechal. Tak jen mlčky nadále sledoval plamínky, dostával se do toho až příliš nostalgického transu, cítil teplo, jako kdyby se mu kůže mohla pomalu roztápět, slyšel hlasy, viděl tváře v ohni. A čekal. Snad se to blížilo, snad ne. Sám nevěděl. Snad by se dozvěděl, snad i ne. A ačkoli by vám zde vyprávěl příběhy o tom, jak horko mu zatraceně bylo, dokázal by psát i o opaku. Sužující chlad, který jej pomalu obsazoval. Umíral jenom proto, aby se probudil jako nový člověk. Nebyl jediným, to poznal. "Mhm," souhlasil. Spíš byl překvapen, že si toho všimla také. "Už od samého počátku." Prozření.

Chtělo to přibrzdit. Lehce. Nelíbilo se mu to – emoce a všechno, co jej právě drtilo do malé hranaté kuličky. A ne, nebyl si moc jistý, jak hranatá kulička vypadá. Určitě zajímavě, ale na tohle právě chvíle nebyla. Spíše jen se opět zahleděl mimo oheň. Do mrtvé krajiny. A cokoliv by si nalhával, jakkoli by v sobě nacházel pocit lítosti a smutku, líbilo se mu to. Dlouhé chvíle zpátky toužil po tichu a samotě, dostal přesně to, co chtěl, možná trochu jinak, ale nemohl úplně říct, že je to něco, co si nepřál. Ticho. Ohýnek, průvan, konečně něco, co by mohl napsat. I když se zásoby tenčily, za chvíli už ani nebylo na co psát. Nebo čím. Možná krví, co on věděl, staral se jen o to, aby nic nebylo zapomenuto. Což byla ironie. Přišel zde v naději, že se odpoutá od toho, co jej trýzní ve svědomí. Ale byl to jeho trest, aby psal vše, co se událo. Vše tedy ne. Jen to, co bylo nutností a co bylo užitečné. Psát o mrtvých už užitečné nebylo. Přeci jen jich zbylo pár, aby určili, co je pravda a co lež. Takže vše bylo tak nějak jedno, mohl tam psát o jednorožcích. Ale nelhal. Měl raději, když každý věděl, co a jak, že ten tábor nebyl žádným útěkem před civilizací a domovem. Jednoduše chtěl ukázat, že cokoli si oni myslí, je jen velký výmysl. Nic zde nebylo pěkným - a ani být nemělo. Byla zde i však část, která některé informace přehlížela, raději. Bylo jich dost. Hlavně tedy z osobních důvodů. Nejasné vzpomínky, detaily, po kterých sám již nepátral. A čas, kdy se dal pokládat za někoho jiného. Psát však o mrtvolách a vidět je naživo je rozdíl. Oba se mohli chápat, tak nějak. Vlastně ani ne, ale on věděl, že by pod určitými podmínkami mohli. Ona byla venku, dělala cokoliv bylo potřeba a starala se, viděla je všechny padat. On neměl tu potřebu, jen psal jména a křížky. A pak byl okamžik, kdy se mu svět převrátil vzhůru nohama. Záchytný bod. "Mhm," přikývl. Neměl co dodat. Nemohl nesouhlasit a byl až příliš ztracený v prohlížení si kusu tráva, aby něco dodal. Najednou mu ta tráva přišla příjemnější než cokoliv. A ačkoliv dotyky patřily mezi něco, co jej dokázala nahněvat, uklidnil se. Opřela se o něj a on tam jen tak stál. Hleděl. Takhle to mohlo jít další hodiny, na tuhle chvíli si nemohl stěžovat. Když se mu tedy hlavou prohnal hurikán a on se snažil vymyslet důvod, aby se jej nedotýkala.